Detail článku "61. Zlatá Stezka povodím Blanice"
ČT 26. 9. - NE 29. 9. 2019
Na Stezku jsme ve čtvrtek vyrazili vlakem z hlavního nádraží v 8:15, Pavelek, Pavel Keprta, Zdenál, Honza M., Věra Nováková, Petr Prokop, Lilka, Soňa a Vykyš, na Smíchově ještě přistoupili Michal Čakrt, Jana Košutová, Olina a Mirek Panuškovi. Společnou jízdenku zakoupil Pavel Keprta, stejně tak zajistil všechny noclehy. DĚKUJEME!
Dorazili jsme do Vráže u Písku, kde jsme se občerstvili v penzionu U Kohouta, a pak v různě velkých skupinkách pokračovali podél Otavy do Písku. Cestou jsme ještě nemohli minout hospodu U Caisů a U Sulana, a pak už do penzionu U Malířských na nocleh. Tam už čekal u vína Jirka Vytláča, dorazili také pan Kolega Skorkovský, Alena Svobodová s Ivasem, Jiřinka Hluchá s Oldou a Olina Zemanová s Pavlínou a Janou Novou. K večeři byl na výběr vepřový závitek s rýží nebo kuřecí prso plněné sýrem se šťouchaným bramborem. Na večírek dorazily i Macík s Aidou Podobskou a Jitkou Fašungovou. A pak se pilo a hovořilo, a také začalo pršet.
V pátek jsme po snídani vyrazili na další cestu, někteří na rozhlednu Jarník, jiní přes Semice a Smrkovice, abychom brzy díky motospojce zjistili, že všechny hospody po cestě a v okolí otvírají až pozdě odpoledne nebo neotvírají vůbec. A tak jsme se už během odpoledne začali scházet v Benešovském Mlýně na druhý nocleh. K večeři byl na výběr smažený vepřový řízek s bramborem nebo smažené rybí filé s bramborovou kaší. A zase začalo pršet. V silném dešti dorazili od vlaku z Heřmaně Karolína, Milada, Jára Čubr a Šomi, čímž nás bylo pětadvacet. Večer se hrálo, zpívalo, tančilo, popíjelo:-)
Pozn.: Skupina, která šla kolem dančí obory na rozhlednu Jarník, 609 m.n.m., se obloukem přes Flekačky a zavřenou hospodu U Báby Lišků vrátila zpět do Písku, v restauraci Na Kocourku naproti Zemskému hřebčinci si dala pozdní oběd, pak popojela vláčkem do Putimi, vyfotila se u kamenného mostu a sochy Švejka, a krásnou cestou podél Blanice dorazila akorát k večeři do Benešovského Mlýna.
Sobotním ránem jsme vyšli na cestu podél Blanice přes Maletice (tady jsme se na návsi při čekání na pana kolegu občerstvili z vlastních zásob), Klokočín (tvrz, dnes v soukromém vlastnictví, kde v roce 1967 natáčel František Vláčil film Markéta Lazarová podle knihy Vladislava Vančury), Myšenec (hostinec zavřený, k vidění zbytky hradu, kostel sv. Havla, stará škola) do Protivína - oběd U Provazníka. Pokračovali jsme dál podél Blanice přes Loucký Mlýn do hospůdky U Korittů na krátké občerstvení, a pak už hurá do Vodňan, do hotelu Prajer, do posledního noclehu! K večeři byla pro všechny jednotně svíčková na smetaně s houskovým knedlíkem. Večer se opět hrálo, pilo, zpívalo, tančilo, akorát ten vrchní byl nějakej divnej:-)
V neděli jsme po snídani přejeli vlakem z Vodňan do Bavorova, stihli na náměstí pár piv s dalšími Stezkaři z jiných tras, pokračovali na zříceninu hradu Helfenburk, kde bylo zakončení. Myší jsme zvolili Miladu, protože byla s námi poprvé, rytířem Pavla Keprtu, protože nám tu letošní Stezku tak hezky zařídil, a mluvčím Zdenála, protože když se volil tenhle post, tak u toho zrovna nebyl:-)
Po zakončovacím mumraji jsme se vrátili do Bavorova (někteří busem, jiní pěšky) a Stezkovým vlakem odjeli do Prahy. Ve vlaku Pavel a Pavelek točili pivo, což celé TAKové společenství kvitovalo s velkým povděkem, hrálo se, zpívalo a tančilo, jak to ve stezkovém vlaku má být:-)
A bylo to náročný ...
Olina P.
A teď vaše dojmy, pocity, zážitky:
Děkuji především za skvělou atmosféru, a že jste mi dovolili prožít s vámi Stezku. Obdivuji, jak se umíte veselit i s hudebním doprovodem nebo i vedením. A ti tanečníci! Došlo i na sportovní výkon, čehož jsem chvilkami i litovala, paty mě dřely:-(
Děkuji za pomoc luštitelskému duu Janě a Lilce. Strhující obsluha pípy s natočením sudu piv se šlehačkovou čepicí s tužidlem. Byl to silný zážitek a doufám, že mne někdy zase vezmete s sebou. Děkuji a přeji všem krásný říjen,
Milada
Ahoj. Líbilo se mi moc. Jsem ráda, že jsem s vámi zase mohla být. Pro mě asi největší psina byla, když jsem vyšla z Vráže a po pěti kilometrech málem došla zase do Vráže. To jsem celá já. Je fakt, že jsem si tou čtvrteční cestou do Písku dost dala, a taky bylo moc prima, že jsem dostala pochvalu, že jsem zbytek dojela taxíkem. Poučení mi tato Stezka přinesla, že s sebou prostě nemůžu mít všechno, protože mám pak moc těžký batoh. Popravdě - příliš jsem nepochopila závěr, než jsem vystála frontu na placku, všichni už šli pryč. Těším se na jarní Stezku.
Věra
Kamarádi, Stezka s vámi je vždycky fajn. Po chození krásnou krajinou to ještě večer umíme rozbalit. Mně se moc líbilo v Benešovském Mlýně, jak taneční večer, tak obsluha. Jo, moje denní skupina už ví, co je to DODO.
Vykyš
Líbil se mi dotaz pana doktora Vytlačila při našem příchodu do Heřmaně: "Víte, čím je tato vesnice proslulá?" A když jsme nevěděli, pravil: "Tím, že tady chcíp´pes." Dlužno dodat, že měl pravdu ... Taky bylo fajn, že po čase vzal do ruky kytaru a zahrál.
Mějte se hezky,
Jana Košutová
Pavelekových stezkových "Několik vět": Po čtvrtečním občerstvení v první nášlapné hospodě U Kohouta ve Vráži u Písku, jsem se jako obvykle trhnul, abych si v začátku Stezky, jako těžký introvert, užil samoty a mohl se kochat píseckou krajinou. Šlapalo se mi hezky a cestou jsem objevil na mýtince u složených klád krásně vyřezanou, nebudu chodit okolo a hledat voĺaké to opisné slovo, PÍČU. Zřejmě si starší zkušení dřevorubci dělali srandu z mladého kolegy. A já si řekl, že štafetu je potřeba předat a hned jsem si pomyslel na Vykyše, který furt mě chce oženit a furt mi vnucuje kdejakou babu, že bych mu ji (tu nalezenou píču) strčil některý večer do postele. Pak jsem si říkal, kdo se s ní má tahat. Popošel jsem, ale pak si řekl, že to za tu srandu stojí. Tak jsem ji poctivě tahal až do soboty, kdy jsme měli fajnový nocleh v hotelu Prajer a měli jsme společný pokoj - já, Vykyš, Jára a pan Kolega. Píču jsem hezky strčil Vykyšovi pod peřinu a umělecky jsem na papír domaloval děvče. U piva jsem mu řekl, že jsem nečekal, že má na večer objednané děvče, a že už je na pokoji. Vykyš to šel promptně vyšetřit a okamžitě předal štafetový kolík, pardon, piču, do postele Járovi. Jára ani nemrknul a strčil ji do postele panu Kolegovi. A nastalo ticho. Vykyš se mě před spaním ptal, co pan Kolega, jak se tvářil. Já říkám, zatím nic, ale má ji uloženou u batohu. Tož ráno nám to nedalo a Vykyš se optal, jestli se něco zajímavého v noci nestalo. A pan Kolega s kamennou tváří říká: "Já myslel, že je to nějaká pozornost podniku." Tak jsme si s jednou dřevěnou, umělecky ztvárněnou, užili jednu nevšední noc v Prajeru ve Vodňanech. A kde skončila? Původně jsem ji chtěl v tom hotelu nechat, pak jsem si říkal, že ji vezmu na závěr a uložím ji zpátky v lese. Nakonec jsem si řekl, když jsi s ní prožil celou Stezku, vezmi si ji domu, opraš ji (ohobluj) a udělej z ní doplněk domácnosti. Poctivě jsem si ji vzal do vlaku, uložil na poličku, a když jsme s Pavlem Keprtou slavně zvítězili v čepování piva, tak při hoňce u výstupu z vlaku, kdy jsme museli během dvou minut všechno vyklidit, jsem ji na té poličce zapomněl ... Tak ještě uvažuji, že bych se poptal ve Ztrátách a nálezech. Ale bojím se, že při odpovědi na dotaz, co postrádáte, skončím na místním oddělení Pomáhat a chránit ...
Po vzoru Pavelekova i já posílám svůj postřeh: Při ranním nakládání báglů do auta prohlásil Vytláča: "Voják si nosí bagáž sám." Bohužel, to už na Sedmnáctce neplatí. Ne, že bych byl nepřející, důvod mého rozhořčení je jiný. Ničí mi to fotky. Co je to za fotku ze Stezky, kde lidi jdou bez báglů. Letos tak utrpěla moje nejlepší fotka
Zdenál
(Pozn: ta nejlepší fotka je k vidění ve Fotogalerii)
Stezka pátek 27.9.2019: Dopoledne jsme odcházeli z restaurace U Malířských a hned pak od zastávky U Vodáků jsme potkali několik velkých jelenů. Koukali na nás v klidu a nechali se fotit. Potom nahoru po modré značce až na vrchol Jarník (609 m). Uvnitř lesa nebyl žádný pohled, ale když jsme vylezli nahoru na rozhlednu, krásně se dalo koukat na celý kraj. Nejbližší byl Písek, nejdál byly vidět Boubín a Knížecí Stolec na Šumavě. Někteří zůstali dole, ale pan Kolega vylezl až nahoru (trochu nadával) a zase rychle sestupoval. Ti, co jeli autem zjišťovali, kde pro nás bude otevřená hospoda na oběd. Ale volali, že bude zavřeno v Selibově a odpoledne otevřeno až v Putimi. Tak nezbývalo, než po cestách lesem slézt dolů k Semicím, před nimi Na Flekačkách je hospoda taky, ale funguje až večer. Tak radši znova do Písku, přes kopeček a dolů k jihovýchodní části města. Tam už byla restaurace Na Kocourku. Potom už na nádraží Písek a vláčkem na jih k Heřmani. Ale asi 5 nás už vystupovalo dřív v Putimi - zatím bylo dost času na cestu pěšky, abychom nemuseli sedět v hospodě Benešovský Mlýn už odpoledne. Na nádraží v Putimi 4 zvolili cestu do městečka a pak podél Blanice na jihovýchod, ale já jsem se rozhodl zase trochu stoupat u lesa na Hůrku. Nahoře byl zase nádherný rozhled dál na Písek a kopce v okolí, pak už lesem na vrcholní rozcestí několika značek (Hůrka u kamene). A potom po červené až dolů k zastávce vláčku Heřmaň. A pokračoval jsem dál na jih kolem Červeného Mlýna, přes Blanici až k zastávce jiných vlaků v Heřmani. Ale začal jsem si uvědomovat, že poslední část cesty k Heřmani už jsem kdysi šel, ale nevím, kdy to bylo. A když už jsem byl kousek od středu obce, zkusil jsem po silnici jít na severozápad, jestli je tam hospoda. A byla tam! Už si na ni vzpomínám. Bylo přesně 5 hodin a zrovna otevíral číšník, donesl mi pivo Platan a koukal jsem se na mapu, jak daleko to bude do Benešovského Mlýna. Ale pěšky jen 2 km, což je sranda. Tak jsem pivečko pil jen pomalu a za půl hodiny se vydal zase ke středu Heřmaně a dál po cestě k Blanici U Karáska. A přesně v šest hodin v Benešovském Mlýnu v hospodě. Tam už všichni seděli, večeře bude za půl hodiny. Díky Pavlovi Keprtovi, že naplánoval cesty na 4 dny, kde se chodí trochu větší vzdálenost pěšky, než bývalo pár let předtím. A když už nemůže někdo chodit tolik, tak kamkoliv mohl jet vlakem nebo autobusem.
Honza Maňák
Já bych ještě rád poděkoval (doufám, že za všechny) Pavlu Keprtovi za zajištění noclehů. Zvláště ten poslední se mu povedl.
Zdenál
Hoj, pro mne je vždy světlou chvilkou našich Stezek, když zazpívá Jiřina.
Michal
Líbilo se mi, že se noclehy střídaly, že jsme šli každý den 17 km, kromě neděle, kdy jich bylo jenom 14 :-), líbily se mi pohodlné noclehy s dobrou kuchyní, které Pavel K. zajistil, líbily se mi hrací a tancovací večírky, líbilo se mi, že se T17 sešla v hojném počtu a taky se mi moc líbila Zdenálova hláška, když v hotelu Prajer v sobotu dopil kofolu s rumem a řekl obsluze: "Pivo už mi nedávejte, to bych se ožral. Dejte mi rum Republika, bez kofoly!" Těším se na 62. Stezku.
Soňa
Ahoj, na Stezce se mi líbilo, že nikdo neprudil a že nepršelo.
Mirek P.
Dodo!!! Ale to už asi vzpomněla Jana K. nebo někdo jiný.
Vytláča