Detail článku "55. Stezka - Den druhý PÁ 27.9."

V pátek jsme se probudili do pěkného dne. I účastníci vypadali vesměs pěkně, mnozí i navzdory přestálému alkoholu z předešlého dne. Jen Richard se po špatném čtvrtečním došlápnutí belhal ze schodů poněkud těžce, avšak i on statečně vyrazil na trasu.

První z hotelu vyrazilo čelové družstvo ve složení Vykyš, Mary, Pavelek a Vyleta. Jejich náskok ale liknavější pronásledovatelé stáhli na nulu hned u lanovky, neboť její jízdní řád jim nepřál získat jakýkoliv náskok. Po zaplacení jízdného 120 korun, jež nesnížily ani naše poněkud nejapné snahy po dosažení seniorské, skupinové či jiné slevy, nás vyvezli kolem mamutího skokanského můstku na Čertovu horu. Jedna část výpravy se ihned vrhla ke stánku, kde se zaopatřila ranním pivem, jiná se věnovala utužování družby s nenadálými polskými přáteli, za což byla odměněna hltem kořalky, kterou mají tito turisté vždy sebou. Někteří se fotili s tamní antropomorfní plastikou, čímž vznikly dozajista velmi žertovné snímky.

Cestou na Ručičky se peleton roztrhal do několika výkonnostních skupin, ale na místo dorazili všichni v pořádku. Bufet byl již, bohužel, zavřený, a tak jsme se museli občerstvit z vlastních zdrojů. Vzhledem k tomu, že rozloha Krkonoš je konečná a docházková vzdálenost na Benecko se musí vejít do limitů fyzické zdatnosti TAKu, potkávali jsme cestou poutníky z ostatních tras. Na Ručičkách jsme uvítali "babí léto", dámské účastnice, tuším, že ze 14. trasy. 

Z Ručiček nás čekalo strmé stoupání na Dvoračky, kde jsme se odměnili obědem a pivem (ne jedním), někteří i tvrdším drinkem. Z Dvoraček jsme se vyloudali zase směrem vzhůru po červené na Kotelské sedlo, odkud byl krásný výhled do kraje. Pokračovali jsme přes Růženčinu zahrádku a Harrachovy kameny (opět krásný výhled!) na Zlaté návrší, kde jsme u mohyly věnovali tichou vzpomínku synům našich hor. Odtud to byl jenom skok do Vrbatovy boudy, kde jsme na jejich památku vypili lahvové pivo a následně byli vyhozeni, protože pan vedoucí musel, samozřejmě, do Makra. Tady jsme potkali sjednocené trasy 20 a 23 a 26, které pod symbolem 69 oznamovaly světu, že spolu spaly.

Z Vrbatovy boudy to již šlo dolů po úbočí opět s krásnými výhledy až na Říp, Milešovku a další významné kóty české kotliny, odvážnou zkratkou (pod mým skromným vedením) až do penzionu U Kotle. V jeho útrobách byly milé pokojíčky, dole pak - podle výroku jednoho účastníka - "útulno a hospodno" - a především teploučko!

Večer dorazil Pavel Keprta se svým frauzimórem (Pavlína, Alena Z., Lilka a Soňa), takže sestava naší trasy byla takřka kompletní. Jedinou vadou na kráse povedeného posezení bylo, že v hospodě došlo pivo a jenom málo pomohla ochota pana majitele, který sice dojel pro další, avšak přivezl pouze 30 litrový kalíšek, po kterém se jenom zaprášilo. Jak ho správně poučil, myslím, že Mirek Vykyš, 60 piv by nám nestačilo ani na snídani. Hospoda argumentovala tím, že je Alenka neinformovala o našem pivním apetitu, avšak i navzdory tomu jsme večer úspěšně završili a střízlivé nás opět nedostali.

Olina Panušková