Detail článku "2025_sv. Jiří_Kokořínsko"

Se sedmnáctkovou partou se vídám vlastně pouze na třech akcích za rok - běžky na Bokově chatě, sv. Jiří a Ondřejov. Na všechny události se tak můžu dlouho a hodně těšit.

Letos jsem se těšila o to intenzivněji, že se sv. Jiří konal u Kokořína. Vždycky žasnu, kolik různých tras se dá najít v tomhle údolí říčky Pšovky a teď jsem žasla nejvíc. Bydleli jsme vlastně v srdci té krásy a kupodivu naše soutěžní trasa nás rychle vyvedla na kopec a byli jsme v polích, kde už ani nevíte, že tam nějaké lesy, rybníky a skály jsou.

I jsem byla trochu smutná. Jen do chvíle, kdy jsme ve vsi dostali zadání našich úkolů a naproti se objevil travnatý dvoreček s různobarevnými dřevěnými židličkami pod stromy - no mohla bych tu sedět snad i u piva. Ale u těch úkolů se mi tedy moc nelíbilo.

Už z ubytování jsme se nesli 16bodový rébus, když Hanychová pije bloody mary a nechová bernardýna ani chrta, jestli bydlí vedle píchače pervitinu, který chová kocoura. To vše je třeba vidět jako chodec hledící na průčelí domu. Vyluštěno a zpochybněno, kde je to průčelí - uvnitř kruhu nebo vně? Ukázalo se, že je to jedno. Ale práce to dalo!

 

Organizátoři do nás prali, jako by nevěděli, kolik nám je. Mohl hladit Fučík mého muže po hlavičce (čili mohli se živí potkat)? No, to je nejlehčí, co tam bylo. A co takový Bertold Brecht nebo Cicero? A někdy šlo o pár měsíců - ne století!

Utrápení jsme poslouchali ostatní skupiny, když jsme se sešli u dalšího výčepu, a vypadalo to, že si úplně nemusíme zoufat, zoufali si všichni. Ale od toho výčepu jsme taky nabrali kurs do nádherné rokle, kterou jsem nikdy nešla, a dorazili k rybníku Nebužely s restaurací.

Zaradovala jsem se, když jsem na jídelním lístku našla ledvinky. My je doma milujeme, ale nesmějí být tvrdé. Myslím, že je to docela umění je tvrdé udělat, snad každý ví, že se osolí až hotové. Bohužel, tam to asi nevěděli. Myslím, že Šomi mi je pomohl dojíst. 

Cesta domů pak vedla podle rybníka k dalším rybníkům a nějak jsme to rychle ušli, tak další hospůdka. A to už došlo na mou oblíbenou alžírskou kávu. Pohoda nejvyšší. Čert vem ty zapeklité otázky. 

 

Večer jsme byli překvapeni, že nakonec nejsme poslední a na sázení jsme měli dost bodů. Jen ne dost fištrónu. Věřili byste, že ať je poměr černých a bílých kamenů v sáčku jakýkoliv, vždycky, ale vždycky, vytáhne nezávislý losovatel bílou?

No, prohráli jsme si to na tom, že já popíjela, až tak, že jsem blbě sečetla naše zisky, ostatní mě neposlali někam a pro jednou jsme prostě nevsadili. Taková maličkost. Ale na druhou stranu stejně jsme získali prosecco, systém byl tak důmyslný, že jak všichni nakupovali, tak jim prostě na něj už nezbylo.

Tak žádná mrzutost. Jen ta, že jsem sebekriticky musela uznat, že jsem to zbacala já a tudíž napíšu zápis. Jenže nám sebrali ty papíry a já si kulový pamatuju, jak zapeklitý ty úkoly byly. A to je dobře. Můžu se zase celý rok těšit.

Dík chlapcům autorům, umím si živě představit ty porodní bolesti.

 

Marcela Köppelová