Detail článku "Výlet do podzemí - Po stopách těžby kaolinu"
Účastníci: Petr Prokop, Lilka Sussmannová, Jana Nová, Soňa Vašicová, Pavel Ďásek, Mirek Vykydal, Mary Vytrhlíková, Mirek a Olina Panuškovi, Honza Maňák, Jana Košutová + syn Slávek ml. + dcera Lenka, Michal Čakrt, Alena Zemanová, Maruška Bednářová, Richard Vacek + Yvetta Panušková, Olina Zemanová + Zdeněk Kocábek, Jirka a Eva Cipínovi, Irena a Vítězslav Seinerovi, Honza a Pavla Červených, Jirka Kareš, Pavlína a Pavel Keprtovi, Honza Šomvárský.
Petr jako průvodce a Lilka jako spoluorganizátor nám nachystali krásný výlet. Většina účastníků zájezdu vyrazila vlakem z Prahy směr Plzeň. Luxusní Západní expres, místenky, pro důchodce pár korun za lístek, čisté WC, to vše bylo předzvěstí úspěšného dne. V Plzni na nás čekal nádherný historický autobus Škoda 706 RTO+KAR. Vymazlený kousek, který dali dohromady nadšenci a díky němuž jsme byli atrakcí všude, kam jsme dojeli.
První zastávkou bylo Hromnické jezírko. Pozůstatek po výrobě dýmavé kyseliny sírové. V jezírku proto není vhodné se koupat, ryby tam asi taky nebudou, protože voda v něm je stále, sice zředěnou, ale kyselinou. Aneb, jak říkal náš profesor chemie: "Kyselina sírová není jedovatá, je pouze nepoživatelná. Než stihnete polknout, nemáte čím."
Tak jsme raději jeli na oběd do Kaznějova. Po debaklu naší fotbalové reprezentace byl oběd jasným vítězstvím kuřecích řízků nad gulášem.
Při průjezdu kolem kaolinky jsme viděli pomník v podobě bagru, který symbolizuje rok, kdy Petr nastoupil do této největší plavírny kaolinu na kontinentě do práce. Já si do té doby myslela, že pracoval ve Škodovce. O kousek dál jsme důl viděli. Je to úctyhodná plocha, připomíná měsíční krajinu, scenérie jako z Hvězdných válek. Tam jsme se dozvěděli, že nejdůležitější vlastností kaolinu je to, že žádnou vlastnost nemá.
Ale všechny produkty, které vznikají při těžbě, dojdou svého využití. V nejrůznějších i nejméně očekávaných oborech. Od pneumatik až po zubní pasty.
Další cesta vedla přes Někmíř do Nevřeně. V Někmíři husité poprvé použili jako válečnou techniku vozovou hradbu, která se jim velmi osvědčila i v bitvách následujících.
V Nevřeni jsme se občerstvili v místním info centru Caolinum a kousek nad vesnicí nás čekala cesta do podzemí. Do dolu, kde se těžil, samozřejmě, kaolin (pro veřejnost otevřen v červnu 2019). Těžba probíhala zpočátku povrchově, odklizy. Později se surovina získávala u nás raritním způsobem, těžbou kaolinických arkóz na hlubinu. Těžba byla zahájena roku 1870. Prostory, které byly vykutány těžkou ruční prací, s minimem techniky a skoro 40 metrů pod zemí, jsou dechberoucí. Po těžbě zůstalo zachováno rozlehlé podzemí s vyrubanými štolami a kavernami, jež dosahují výšky až 12 metrů. Pohled na stěny, kde jsou znát jednotlivé záseky hornických nástrojů (želízko a mlátek), budí respekt. Musela to být neuvěřitelná dřina. Protože se časem těžba nevyplatila, byl důl roku 1897 uzavřen.
Teď je k prohlídce přístupných asi 700 metrů chodeb, ale na plánku jsme viděli, že důl je opravdu rozlehlý. Díky minimu informací z dob minulých je stále co objevovat. A protože o hlubinný důl v Nevřeni mají zájem i filmaři, snad si na další objevy a údržbu i vydělá.
Okolo nejmodernější spalovny v Chotíkově se naše cesta blížila ku konci. Většina osazenstva šla ještě v Plzni do hospůdky Žumbera, část jela domů hned a ostatní časem jistě také.
Velké díky Petrovi za tento zážitek. Vtipný a přesný výklad, zajímavě vybraný program, spousta nových informací a den plný jarního sluníčka a kamarádů. Prostě umíme žít ...
Zapsala: Mary