Detail článku "Šumava 2008"

Železná Ruda - Strážný
3.-5.10.2008

Účastníci: Míra P., Jarda Č., Honza M., Pavelek, Pepa Š., Vašek K., já


Pátek 3.10. proklatě brzy ráno odjíždíme z hlavního nádraží do Železné Rudy. V půl jedenácté jsme vylezli z vlaku ve stanici Železná Ruda-Centrum (754 m.n.m.), bylo pod mrakem a drobně pršelo. Dali jsme oběd a pivko, v půl jedné stále pršelo. Vyrazili jsme po žluté a zelené značce prastarou alejí javorů klenů směr Debrník, kde jsme se napojili na červenou, stoupali úbočím Polomu, lesem obešli vrch Polom (tady se déšť změnil v silné sněžení) a pozvolna klesali až k jezeru Laka (10 km). V bývalé osadě Debrník bývaly v minulosti sklárny a barokní zámek (postavený r. 1779 pro Alžbětu z Hafenbrädlu), ten ale chátral tak dlouho, až byl před rokem 1989 zbořen. Jezero Laka je kouzelné, jezerní skřítek s obvodem 870 metrů a rozlohou pouhých 2,78 ha, zato poloha ve výšce 1.096 m.n.m mu vynesla titul nejvýše položeného jezera na Šumavě. Nachází se pod horou Plesná (něm. Lackenberg). Je mělké, střední hloubka je pouze 1,4 metrů, největší 3,9 metrů. Tvar jezera je protáhlý obdélník. Přítok má dvěma potoky, odvodňováno je Jezerním potokem do Křemelné. Zvláštností jezera jsou plovoucí ostrůvky rašeliny, které brázdí jeho hladinu.





Dalším cílem byly Prášily. Z rozcestí Zlatý Stoleček (1.196 m.n.m. - v minulosti se tu scházeli čeští a němečtí překupníci při směně pašovaného zboží) jsme to chtěli vzít zkratkou neznačenou lesní cestou, ale všude okolo byly obrovské polomy (památka po orkánu Kiril), cesta skrz les byla zcela neprostupná a tak jsme pokorně pokračovali dál po červené na bývalá Horní Ždánidla (1.045 m.n.m. - dávno zaniklá osada Obersteindlberg s 24 chalupami, obecně tu zvaná Horní Gsenget, dnes zde najdeme pouze zpustlý ovocný sad a pamětní kříž) a odtud po žluté tzv. Stezkou sv. Vintíře do Prášil, do hospody U Michala. Tady bylo konečně teplo a sucho! Jednomyslně jsme rozhodli, že si nebudeme hrát na hrdiny ve stanech na Poledníku a s radostí se ubytovali v blízké chatě Klubu českých turistů za 150,-/os/noc (postel, teplá sprcha, kuchyňka). Ušli jsme 21 km.


Prášily (876 m.n.m.) - osada vznikla koncem 18. století, kdy kolem skelné hutě, vystavěné Lorencem Gattermayerem r. 1739, vyrostly první obytné domky. Panství v této oblasti vlastnil mj. i rod Lobkoviců, který zavedl v obci výrobu skla a zrcadel. Začátkem 19. století Prášilské panství přešlo do majetku knížete Schwarzenberga. V té době se domky rozprostíraly po svahu hory Ždánidla, samoty si našly své místo na svazích Poledníku, Formbergu a okolo Prášilského potoka. Roku 1803 byl v Prášilech vystavěn kostel sv. Prokopa. Na počátku 20. století zde byla pošta s telegramem, lékař, dva hostince a studentská noclehárna, četnická stanice, inspektorát, oddělení finanční stráže, státní polesí, státní a obecná škola, trojtřídní česká škola a čtyřtřídní škola německá, pila a papírna, která patřila k nejstarším v Čechách, vyhořela roku 1933 (ruční papír, který se zde vyráběl, byl dodáván pro prezidentskou kancelář). Bývalý Schwarzenberský pivovar byl roku 1928 přestavěn na chatu KČT (Klub českých turistů), kam bylo již zavedeno elektrické světlo.
Roku 1936 vystavěli členové KČT na Prášilském potoce koupaliště. Od roku 1938 se v Prášilech uvádí elektrické osvětlení z malé elektrárničky a primitivní vodovod rozvedený z bystřiny. Tehdy, v roce 1938, zde žilo ve 161 domech 1022 obyvatel. Většina obyvatel se živila jako dřevaři nebo drobní řemeslníci. V obci byly registrovány dva německé a dva české spolky. Po skončení druhé světové války bylo mírné a většinou bezkonfliktní německé obyvatelstvo Prášil a přilehlých obcí vysídleno. Záhy po únoru 1948 vyrostly podél celé hranice mohutné zátarasy a znemožnily lidem pohyb v okolních lesích. Současně poloopuštěné území zabralo vojsko. Na okolních stráních se rozprostřely dráhy pro obrněné transportéry a tankové střelnice. Okolní vesnice posloužily jako vhodné dělostřelecké terče a postupně zmizely. Stejným způsobem se zmenšovalo i samotné městečko Prášily. Dnes z něj zbylo sotva 25 domků. Celých čtyřicet let sem nikdo nesměl, mnozí lidé se odstěhovali, někteří přece jen vydrželi. Obývají ubohé torzo vesnice, která měla ještě za první republiky podobný zvuk jako třeba Špindlerův Mlýn. Obec nemá školu ani kostel (poměrně nedávno odstřelen vojáky), zůstal tu jen smutný hřbitůvek s ulámanými kříži. Škola je v 15 km vzdálených Hartmanicích.



Sobota 4.10. – krásné slunečné ráno, po půl deváté svižně vyrážíme po žluté značce přes Slunečnou na Novou Studnici. Dnešní etapa do cílové Kvildy je dost dlouhá, a tak došlo ke změně plánu: vynechat původně zamýšlený výstup na Poledník (1.315 m.n.m.), dojít do Srní a kolem jedenácté chytit autobus směr Modrava. No, nakonec tento plán nevyšel, na rozcestí Nová Studnice jsme to spočítali a lehce zjistili, že autobus nestíháme. Tak jsme se trochu vydýchali, vytáhli pláštěnky a deštníky (zase začalo pršet) a pokračovali dál po modré k bývalé Javoří pile (1.030 m.n.m.) na soutoku Javořího a Tmavého potoka. Před pár lety jsme tudy projížděli na lyžích na Spanilé jízdě. Počasí je mizerné, stále mrholí a fouká, prostě taková hnusná vlezlá zima. Dáváme krátkou pauzu na cigáro a pár zahřívacích loků kořalky.





První zmínka o Javoří Pile (Ahornsäge) pochází z roku 1543, bývala tu hájovna a pila, která zpracovávala dřevo z okolních lesů. Po ukončení provozu pily se stala tato samota oblíbeným hostincem U tetřeva s turistickou útulnou a studentskou noclehárnou (v průvodci z roku 1921 jsou uváděny dva pokoje se šesti lůžky a nocležna s deseti lůžky). Od 50. let 20. století se zde nacházela 6. rota 7. brigády Pohraniční stráže Sušice. Po opuštění pohraničníky byla rota správou NP a CHKO Šumava zlikvidována. Začala se bourat v září 1999, bourání bylo ukončeno v červnu 2000. Z celé roty zůstala pouze jedna budova (bývalé stáje a garáž), která byla opravena a v dnešní době slouží pro účely lesních dělníků.


Pokračujeme po červené značce podél Roklanského potoka přes Rybárnu na Modravu. Okolní příroda fakt kouzelná, barvy jsou pastvou pro oko, ale ten asfalt!!! Být na kole, tak si lebedím, ale teď moje nohy vyloženě trpí. Naštěstí zapadneme na polívku, na pivo, trochu se vysušit a dát odpočinout nohám hned do první hospody naproti vkusně zrekonstruovanému Penzionu Modrava. Objekt tvoří bývalý lovecký zámeček knížete Schwarzenberka a bývalá Binertova pila - jistý druh šumavského smrkového dřeva se totiž vyznačoval zvláštní vlastností a sice ozvučností čili rezonancí, která byla vhodná na výrobu klávesových nástrojů, konkrétně rezonančních desek pro stavbu křídel a pianin a jejich klávesnic.

Modrava (něm. Mader) - leží 985 m.n.m. na soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka, jejichž soutokem vzniká řeka Vydra. Místo známé z románů Karla Klostermanna. Obec je tvořena třemi původními osadami: Modrava, Filipova Huť a Vchynice-Tetov. V roce 1924 byla v obci nákladem 1 041 500 Kč postavena dle projektu slavného architekta Bohuslava Fuchse jedna z dominant, historická chata KČT - Klostermannova chata.

Citace z MF DNES 6.10.2008: Šumavská Modrava už neláká jen na malebnou přírodu, z daní vybraných od nového usedlíka, miliardáře Zdeňka Bakaly, plní lidem téměř všechna přání. Šumavská obec Modrava s necelou sedmdesátkou stálých obyvatel v posledním roce tak zbohatla, že radnice může svým obyvatelům vyplácet štědré příspěvky. Majitel Ostravsko-karvinských dolů tu má trvalé bydliště, takže v obecní pokladně končí část jeho daní. Rázem bohatá Modrava si tak díky kapitalistovi může dovolit rozjet komunismus. Bydlíte na Modravě? Každý rok jako vánoční dárek automaticky na své konto dostanete tři tisíce korun. Zima je v horách dlouhá, tak vám domů nakoupíme a přivezeme dříví na topení. A kdo topí elektřinou, dostane místo dříví sedm a půl tisíce korun. Narodilo se vám dítě? To se nám líbí! Jako dárek od nás máte dvacet tisíc. Až nastoupí do školy, dostanete tři tisíce a další dva pak každý rok na cesty do ní. A až ještě o něco povyroste a začne jezdit na letní tábory, zaplatíme vám až pět tisíc korun. Tak přesně tyhle výhody a mnohé další pro trvale žijící obyvatele odsouhlasili zastupitelé Modravy. Úředním jazykem tomu říkají Program sociální stabilizace obce Modravy. Ve skutečnosti jde radnici o jediné – přilákat do obce nové obyvatele, především však ty současné přesvědčit, aby se nestěhovali pryč do měst. Obec totiž vymírá. Ač je Modrava a její okolí pro návštěvníky jedním z nejhezčích míst Šumavy, žít v ní celoročně je těžké. Všude je daleko – k lékařům, do škol, do obchodů, na úřady i za zábavou. Lidé proto odcházejí. Zastupitelé se teď místní lidi penězi pokoušejí přesvědčit, aby zůstávali. Zdá se, že zvolili správnou taktiku. "Na to, aby se sem kvůli tomu někdo nastěhoval, to asi nebude, ale nám, co už tu žijeme, to určitě zpříjemní život. Do školky i školy musí děti dojíždět, dospělí zase za úřady, lékaři i do obchodů. Do nejbližšího města to máme pětatřicet kilometrů daleko. V zimě je cesta někdy dost obtížná," říká Jaroslav Doležal, který na Modravě žije od roku 1989. Do jeho rodinného rozpočtu už přišly od obce peníze na vytápění, ale i za syna, který šel letos poprvé do školy. Radnice už totiž peníze vyplácí. Část výhod zastupitelé schválili v létě. Nyní odsouhlasili definitivní verzi. Některé příspěvky lidé dostanou automaticky, o jiné si požádají. Přetahování obyvatel navzájem mezi sebou je u obcí v Česku obvyklé, ale rozsah nabídky, na kterou láká Modrava, je naprosto bezkonkurenční. Kde na tohle všechno Modrava vzala, když všude jinde v obcích obracejí každou korunu v ruce? Místní mohou poděkovat přírodě. Díky ní se v téhle šumavské obci před lety zalíbilo miliardáři Zdeňku Bakalovi a na Modravě koupil rozlehlý pozemek. Teď tam staví vilu. Bydlet se v ní ještě nedá, ale Bakala má na Modravě další dům, ve kterém je přihlášený k trvalému pobytu. A tak část jeho peněz z příjmů fyzických osob teče rovnou do obecní pokladny. Ta se díky tomu nebývale nafoukla. V kontextu toho všeho vypadá úsměvně fakt, že modravská radnice příspěvky vyplatí i člověku, který za všechno bohatství téhle malé vesnice může. "Třeba 7,5 tisíce jako příspěvek na vytápění domu dostane pan Bakala na svůj účet. Ale samozřejmě je může vrátit," říká starosta ……..

Doplnili jsme kalorie, schovali pláštěnky a deštníky a vyrazili vzhůru po silnici kolem informační cedule o stavbě vily pana Bakaly na Filipovu huť. Minuli jsme chalupu, kde Sedmnáctka pravidelně tráví zimní lyžařský týden, zastávku v Korýtku jsme museli oželet, neboť bylo zavřeno, ale zapadli jsme naproti do Myslivny. Pak už zbýval na Kvildu opravdu jenom kousek po silnici a po sjezdovce rovnou dolů k Penzionu U pily – noclehárna za Kč 130,-/os. Paráda! Ušli jsme 26 km.



Kvilda (1.065 m.n.m.) - 175 obyvatel, v nejvýše položené obci v ČR vládne drsné klima, průměrná roční teplota dosahuje pouhých 3,4°C, kostel sv. Štěpána je kulturní památkou. Když v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa podle námětu Rudolfa Kalčíka na Kvildě film Král Šumavy, byl to divácký hit. O skutečném Králi Šumavy Kiliánovi, vlastním jménem Franz Nowotny, se dozvíte spoustu informací na http://www.moskyt.net.


Neděle 5.10. – v noci bylo na nule, vycházíme o půl deváté do pouhých +3°C. Takové pěkné mrazivé ráno. Včera nám lesáci v hospodě přislíbili odvoz na Bučinu, slib splnili a v malém třídveřovém fiátku jsme to zvládli nadvakrát. Já byla upřímně ráda, protože představa prvních 7,5 kilometrů asfaltovou silnicí po zelené značce mě fakticky drtila!

Bučina (1.162 m.n.m.) něm. Buchwald bývala kdysi nejvýše položenou osadou na české straně Šumavy. Na počátku 20. stol zde byla dvojtřídní obecná škola, finanční stráž, celní úřad, dokonce i spořitelna a samozřejmě 2 hotely, převládalo německé obyvatelstvo (cca 400 Němců a pouze 4 Češi). V roce 1937 byla založena česká škola, před zánikem osady (po roce 1947) zde žilo pouze 58 obyvatel. V současnosti zůstaly z celé obce pouze 2 budovy, jedna z nich je bývalý hotel Pešlova chata. Společným projektem české a bavorské strany zde vzniklo informační středisko s názorným popisem okolí v českém i německém jazyce, mj. je tu i památník na železnou oponu. Bučina slouží jako hraniční přechod pro pěší a cyklisty.





Na Bučině jsme si popovídali s uniformovaným pracovníkem NP a CHKO Šumava o kůrovci a jak by se s ním mělo navzdory tzv. ochráncům šumavské přírody tvrdě a důsledně zatočit, prohlídli si drsnou upomínku na železnou oponu a vyrazili po červené značce přes Chaloupky a Furík na Knížecí pláně (1.021 m.n.m.), kde to ledově fičelo ze všech stran. Z bývalé obce zbyl jen hřbitov. Od rozcestníku červená/žlutá/modrá jsme si jen tak odběhli 1,5 km po modré na Hájenku Knížecí pláně, protože tam byla otevřená hospoda a měli výbornou drškovou a hovězí s játrovými knedlíčky a pivo k tomu a bylo nám báječně. Pláštěnky a deštníky konečně zůstaly hluboko v batozích, dnes byl totiž nádherný, sice trochu mrazivý a větrný, ale konečně slunečný den! To bylo určitě tím, že se náš výlet chýlil ke konci ….




V roce 1799 dal kníže Schwarzenberg souhlas k tomu, aby si 48 dřevařských rodin postavilo své domky v místě, kterému se říkalo Schöne Ebene, Pěkná vyhlídka. V letech 1800-1801 byla postavena nová osada, která dostala jméno Fürstenhut, která se až mnohem později, v roce 1877, objevilo v české podobě Knížecí pláně. Žili zde převážně Němci. Obec měla ve své nejlepší době zhruba 60 stavení a 700 obyvatel. Bývala zde hájovna, pila, hostinec, mlýn, škola a stanoviště pohraniční stráže. V roce 1864 byl v obci postaven kostel Svatého Jana Křtitele, později zde byla i fara. Od roku 1902 zde byl obecní úřad a od roku 1913 i pošta. Po II. světové válce byli zdejší Němci vysídleni, ještě v roce 1957 tu žilo 53 osob, ale vznik zakázaného příhraničního pásma způsobil definitivní zánik obce. Kostel vydržel až do roku 1956, kdy jej nechala odstřelit Československá lidová armáda, zlikvidován byl i se hřbitovem. V roce 1992 byl hřbitov ze zbytků náhrobních kamenů pečlivě obnoven a oplocen bývalými místními německými obyvateli. Na místě kostela byl vztyčen 13m vysoký dřevěný kříž, který byl po vichřici v lednu 2007 nahrazen menším křížem.
Pozn.: Stará lidová pověst uvádí vznik místního názvu poněkud jinak, vypráví se v ní, že v době zakládání obce toto místo navštívil sám kníže Schwarzenberg, kterému však silný vítr odnesl jeho klobouk, jenž zůstal viset na vysoké jedli. Jeden z místních dřevorubců rychle vylezl na strom, klobouk sejmul a předal jej knížeti se slovy: „Zde je Váš knížecí klobouk!“ Kníže mu za jeho výkon poděkoval a prohlásil, aby na památku této události byla nová obec pojmenována Knížecí klobouk – německy Fürstenhut.

Pokračovali jsme dál po červené podél německých hranic přes Červený potok, Stodůlky, Žďárek (tady jsme váhali nad odbočkou ke Žďárskému jezírku, ale byla by honička stihnout autobus ve Strážným, a tak jsme to nechali na jindy). V místě zvaném Nad Točnou jsme přešli asfaltkou přes les na zelenou značku, jelikož to po ní bylo do Strážnýho (834 m.n.m.) nejkratší. Prvním objektem na kraji obce byla hájenka, hned druhým bordel a na náměstí nás vítaly desítky barevných trpaslíků vietnamských obchodníků. Docházeli jsme v tričku s krátkým rukávem, začalo se dělat parádně, nádherná modrá obloha, vůbec se nám nechtělo odjíždět – jó, kdyby takhle bývalo bylo už v pátek! Dnes jsme ušli 17 km.


Ve Strážným zbyla chvilka i na hospodu, kde jsem si vynutila alespoň minutu ticha (nikdy jsem si nemyslela, že mohou být chlapi TAK ukecaní!!!!) a pronesla ke svým parťákům děkovnou řeč. Byli milí, galantní, slušní, kupovali mi griotku a tak jsem jim opravdu ráda na závěr objednala panáky fakt bezva domácí slivovice a poděkovala za báječně strávený prodloužený víkend. Foto na Vencově adrese http://krotil.rajce.idnes.cz/.