Detail článku "Polonoční CSLON 17.-18.6.2011"

POLONOČNÍ CESTA S LÁHVÍ OBLÍBENÉHO NÁPOJE

aneb

BYLO NÁS PĚT

17.6.2011 – 18.6.2011

 

Sešli jsme se (my, co spolu mluvíme) jako obyčejně na Masaryčce a bylo nás pět.

Boháč starší, Boháš mladší, Honza, pan Kolega a já.

 

Cestu jsme chtěli zahájit točeným Regentem, co nám sliboval Jirka B. Je pravda, že nás povodil po všech bufáčích, co jich na nádraží je, ale Regenta točili v pajzlunejpazlovatějším (BRR), tak jsme si koupili plechovky do vlaku a na točené počkali až do Úval. Tam jsme si ovšem dali točené dvakrát, Boháči pod záminkou úspěšně složené maturity i zapaňákovali, a tím jsme nabrali mírné zpoždění. Pokračovali jsme starou známou třešňovkou, kde jsme se dosyta napásli, u Hradešína jsme se pokochali pohledem do české kotlinky a v hradešínské hospůdce jsme se napojili a nakrmili.

 

Mezitím nám ujel autobus, kterým jsme si mohli cíl trochu nablížit, i začali jsme usilovně pochodovat  po silnici směrem na Mukařov. Do cesty se nám postavilo fotovoltaické pole, to jsme teda museli  obejít.

 

Autobus z Mukařova jel v 23,59, tak jsme pak museli trochu přidat, z cesty se stala téměř štvanice a v Mukařově už jsme při hledání autobusové zastávky trochu spěchali. Autobus jsme stihli, ale ztratili jsme pana Kolegu. Drsní muži naší výpravy se v autobuse tvářili, že to jsou povolené ztráty, ale já jsem se chvěla strachem, co si pan Kolega počne v té tmě a sám. Přítel na telefonu (pí. Sussmannová) byl v tuto pozdní hodinu již k nepoužití, což upřímně přiznal („Ňák jsem se vopila“).

 

Když jsme docházeli do cíle, zabrzdilo v půl jedné v noci před vchodem do zahrady auto pana starosty, který nás chtěl přátelsky pozdravit. To už ale asi nikdy neudělá, protože se ani nenadál a už jsem seděla v autě a organizovala záchrannou výpravu. Pana Kolegu jsme našli živého, zdravého, popošel za tu dobu asi kilometr.

 

Pak už jsme se mohli přidat k těm opilcům na zahradě a veselit se až do rána.

 

HOWGH.  JN, tj. Jana Nová

 

 

V sobotu ráno vstali oba Boháči a se slovy „Holky už vyrazily“ běželi do Chocerad na vlak a pak jeli do Davle na chatičku. Onen výrok jsme si po určitém váhání přeložili tak, že Dáša s Jirkou Boháčem vlastní psa, který je fenou. Pak odjela i Jana za svými povinnostmi do Prahy a krátce po poledni i Olinka Panušková na kole do Kostelce nad Černými Lesy, protože tam na ni čekala maminka s plněnými paprikami k obědu, a tak ze všech návštěvníků zbyl v Ondřejově pouze pan kolega Skorkovský.

 

Ten se pak vypravil s Honzou na výlet do Hradových Střímelic (v Kostelních Střímelicích to vypadalo na zavřenou hospodu). Cestou ze Střímelic do Chocerad trochu zabloudili a brodili se vysokou trávou tak, že když jsem se s Alenou Zemanovou (a s její vnučkou Erikou) vrátila z výletu okolo sedmé večer na chatu, běhal tam Honza ještě jen v trenýrkách.

 

Na sobotní večírek se dostavila Kačenka Macháčková, vypili jsme mrtvému oko (i Amareto, které tam 3 roky odolávalo všem opilcům), snědli všechny buřty, připravené na ohýnek, který se kvůli deštivému počasí nekonal, naložené ve výborné octové omáčce s cibulí. Honza dostal od Alenky k narozeninám dort ve tvaru cyklistické helmy a následně pak slíbil, že když mu Alenka dá opravit jeho rozbité kolo, nevsedne na něj jinak než s helmou na hlavě.

 

Příjemný víkend.    Lilka