Detail článku "57. Stezka - Plzeňsko"
25. - 29.9.2015 Manětín - Rabštejn nad Střelou - tábor Střela - Plasy
25.9. Ráno jsme se sešli u pokladen na hlavním nádraží, zakoupili lístky a nastoupili do vlaku směr Plzeň. Na Smíchově nás posílila ta část kamarádů, co bydlí na druhé straně Vltavy. Vlak se rozjel a Zdenál otevřel šampáňo, které bylo odměnou za fotografickou hádanku z posledního Sedmnácterníku. Nebyla to jediná láhev, která se degustovala.
V Plzni jsme byli včas a pěšky došli na autobusové nádraží, kde už čekal Petr Prokop a následně autobus směr Manětín. Tady dostal Míra Vykydal nápad, že bychom se já a Pavelek mohli vzít, když jsme svobodní a bez závazků. Rozjela se z toho zábava a sranda na celou Stezku, myslím, že si to všichni, včetně nás dvou, pěkně užili.
V Manětíně jsme šli do hospody U Eretů na oběd a dál už museli po svých. Já myslela, že mě čeká cesta po modré značce s mým čerstvým snoubencem, ale on se pro jistotu odpojil a zvolil značku červenou. Říkala jsem si, že mě další brzy dojdou, a šla. Netušila jsem, že jsem tím zahájila svou první sólo Stezku. Na různých místech a křižovatkách jsem vždy čekala, ale když se na obzoru nikdo neobjevoval, pokračovala jsem.
Krásnou prosluněnou podzimní krajinou, mírně zvlněným terénem, malebnými vesničkami - a moc jsem si ten klid užívala. V dnešní uspěchané době je takový zážitek skoro zázrak.
A tak jsem v pohodě došla až do Rabštejna nad Střelou, kde bylo naše první ubytování. V malém, ale útulném penzionu U Laury, s příjemnou obsluhou. Tady už seděla u piva Trasa 14 a postupně dorazila i ta naše. Večer byl povídací, i když Jiřka si skvěle zahrála s partou trempířů, kteří zde byli a nocovali. O půlnoci jsem šla spát.
Poznámka O+M k autobusu:
Čerstvý ženěnec Pavelek uviděl cestou kapličku a prohlásil, že tam před ní vidí Mary jako nevěstu v bílém. Mary odvětila, že v bílém né, to by vypadala jako láhev mlíka. S dovětkem: "Plnotučnýho!"
Poznámka O+M k odpolední cestě:
Šli jsme jinudy, po červené ke Střele a pak po zelené proti proudu do Rabštejna. Při zakufrování nám Pavelek (aby se nemusel vracet) předvedl při brodění piruetu do proudu, takže se hned první den kompletně převlékal. Dle našeho mínění nebyl nešikovný, ale rozhozený z nenadálé změny budoucnosti, tedy oženění .... Jo, a taky jsme viděli mloka skvrnitého, vůbec se mu nedivíme, že v tom krásném údolí Střely žije.
26.9. Po snídani jsem s Mírou V., Petrem, Janou K. a Pavelekem prošla po mnoha letech Rabštejn. V info centru kávička, v hospodě U Huberta velmi veselá Trasa 26, a to už jsme si dali pivko a fernet. Tam jsem se dopočítala, kdy jsem zde byla naposled - byl to rok 1977.
Na křižovatce modré a zelené značky všichni změnili názor a najednou šli dál po zelené. Mě čekal pěkný výstup od řeky nahoru a další den klidu a meditace. Potkávala jsem lidi z různých tras, nacházela nové cesty a pěšinky. Asi 300 metrů mě popovezlo něco, co vypadalo jako Lunochod a trochu jako golfový vozík. Na příšerné silnici, která byla jako když ji včera opustil válečný konvoj, jsem do něj bez problémů nastoupila za jízdy, protože rychlejší jízda mezi kamením a zbytky asfaltu nebyla možná. Pro výstup mi řidič zastavil.
Cesta se postupně svažovala k řece, do tábora Střela. Tam na mě dýchla atmosféra letních socialistických táborů. Paní vedoucí mě ubytovala, já si dala sprchu, lahvové pivo a na verandě chatičky se začetla do Almanachu, který TAK ke svému 50. výročí vydal a který jsem celou Stezku pěkně nosila v ranci.
Tábor je na krásném místě a díky mnoha lidem a nadšení v létě funguje. Poskytl nám příjemný azyl, kde jsme mohli dělat kravál, veselit se, což jsme udělali. Moje idea, že dneska se dospím, byla vniveč obrácena, protože lidi se rozezpívali a roztancovali. Došlo po létech na repertoár písní sprostonárodních a ve finále i budovatelských. Šla jsem spát opravdu brzy. Ale brzy ráno - ve tři. Tady jsme byli jako snoubenci i ve společné chatičce. Nad ránem nejvíc chrápala chatka vedle (Alenka a Lilka), Pavelek jen bzučel s občasným zařváním statného tura v říji. No, nic, co by neřešil pár špuntů v uších.
Poznámka O+M k dalšímu putování:
Velká část sedmnáctkařů zvolila cestovní trojúhelník modrá Rabštejn - Manětín, červená - Čoubův mlýn, zelená - tábor Střela. Hlavním lákadlem byl oběd U Eretů. Odpoledne se téměř celá trasa setkala u řeky u Čoubova mlýna, který měl ten den otevřené vydávací okénko. Pochvaloval si ho zejména Zdenál, že se na této občerstvovačce setkal a popil s velkým množstvím stezkařů z jiných tras.
27.9. Dopoledne jsem s Janou N. převezla Zdenálovo auto do Plas. Pak jsem s panem Kolegou v klidu navštívili klášter. Hodně se v něm pracuje a je to dobře. Prohlídka byla velmi zajímavá.
V Plasích už byla velká část TAKu, mnoho tras, plno v hospodách, takže panu vedoucímu U Rudolfa chvilku trvalo, než se srovnal s tím, že má kšeft, a ubytoval nás. Alenka s Lilkou všude nechaly seznam a rozpis ubytování, postaraly se o to, aby nikdo nemusel spát na palandě, a za to jim patří veliký dík a volám sláva ... děvčata moje zlatá, bylo to geniální, jak jste se popasovala s letošním zajištěním Stezky.
Večer proběhlo veselé a rychlé účtování, Jouza dokonce skoro dobrovolně zaplatil 51 Kč do trasové pokladny za to, že s námi vyjel po sedmnácti letech. A já dodržela tentokrát svou vizi spánku a o půlnoci zalehla.
Poznámka O+M k dalšímu putování:
Na doporučení místních hlavní voj trasy opustil turistické značky a šel neznačenou cestou rovnou po břehu, po proudu Střely. Zanedlouho jsme dorazili do rekreačního střediska nedaleko Mladotic, kde měli otevřené občerstvení. V tom krásném počasí, no nezastavte se na terásce ... Podle výkonnosti a nálady jsme šli dál rozděleni na pokračovatele cestou podél řeky a uživatele kratší silnice. Do penzionu jsme tak došli roztrhaní na více skupin, ale vlastně všichni včas.
28.9. V sedm ráno nás na pokoji vzbudila Jiřka, kterou dostihla zpráva o úmrtí švagra. Byl dlouho nemocný, ale jak říká klasik - i když to víš, nelze se na ten okamžik připravit.
Ale po snídani nám zvedla náladu návštěva místní mini Zoo. Majitel penzionu má asi hodně peněz, a tak vybudoval místní Disneyland. Neuvěřitelná sestava nevkusu, ale zřejmě hojně navštěvovaná. Měla jsem záchvaty smíchu, když jsem to tam viděla. Ale na druhou stranu, nelze upřít dobrý úmysl.
Pak už jsme se přesunuli na louku, kde se konal závěr 57. Stezky. Trasa 15 se ho zhostila se ctí, včetně nekrologu za Tondu Rosického, který těsně před Stezkou odešel na tu nebeskou.
Naším rytířem byl Pavelek, já jsem byla jako Myš, kterou rytíř vysvobozoval z pásu cudnosti. Málem jsem v něm jela domů.
To už mnozí z nás byli pryč, a tak nás bylo ve vlaku jen osm. Ale užili jsme si to jako vždycky. Už ve 23:00 jsem šla spát. Příjemně unavená, spokojená a těšící se na jarní Stezku 2016.
Zapsala: Mary