Detail článku "56. Stezka - Moravský kras 2014"

Konala se v termínu 9.-11.5.2014 se zakončením v Boskovicích pod režií T14.

Čtvrtek 9.5.

Sešli jsme se na nádraží, koupili lístky a ve vlaku si i sedli. Já jsem měla s odjezdem dilema, protože mě letos na stará kolena drapla pod krkem alergie, pevně se mě držela a když se zdálo, že je na ústupu, převtělila se v nemoc. Týden před Stezkou jsem byla na Moravě a horečka s kašlem mě donutila jít na pohotovost, kde jsem dostala antibiotika a radu ulehnout. Neposlechla jsem, po lécích se mi ulevilo, ztratila jsem hlas, ale odjela na Stezku.

Ve vlaku bylo jasné, že nebudu jediný chcípák na trati. Cesta byla veselá, ověnčená několika láhvemi různě oblíbených nápojů a na čas jsme dojeli do Blanska. Odtamtud šli někteří pěšky, nás bylo pár, co jsme usedli v hospůdce a pak kousek popojeli na kraj Blanska a dali se na cestu. Ríša nám dal telefonem echo, že nás čeká jeden úsek dosti málo průchodný, ale touha po dobrodružství nás nezastavila. Cesta skoro ano. Byl to lesní podmáčený úvoz, kde se při troše štěstí dalo docela dobře vydechnout naposledy. Klády, kameny, mokro, přelézání a podlézání, to vše hutně podložené naším nadáváním. Jak rádi jsme se ocitli na silnici, jen pár kroků od restaurace a Kateřinské jeskyně!

Když se letos rozhodlo, kde Stezka bude a kde bude končit, skoro ve všech se probudil dřímající speleolog a o trase a programu bylo rozhodnuto. Jednoznačně jsme se shodli v tom, že v Moravském krasu a jeskyních jsme mnozí byli, ale v době školních výletů, a tak jsme nadšeně uvítali možnost si to zopakovat.

Kateřinská jeskyně má největší dóm u nás, koncertuje se v něm, je mimořádně akustický, i když na výzdobu je jeskyně zdánlivě chudší. Od jeskyně jsme stoupali dokopečka k místu ubytování, k chatě Macocha. Když jsem vyfuněla nahoru, bylo to tam jako na jarmarku. Dlouhé volno vytáhlo na cesty a výlety davy lidí. Pro nás to byl pro dnešek cíl cesty. Bylo zajímavé pozorovat, jak turisté postupně odcházejí, a tak se velmi brzy dalo jít a koukat na západ slunce nad Macochou. Najednou tam bylo ticho, klid a jen my. Personál v chalupě se snažil, ale moc nezvládal. Později se ukázalo, že je to jev pro Moravský kras zcela běžný. Jako obvykle, první večer Stezky bývá a byl povídací, dorazila moravská slivovice a já učinila díky Áje objev, že cola je mnohem lepší s vodkou než s rumem. Efekt přináší stejný, ale neměla jsem pocit, že konzumuju tekutý cukr.

 

Pátek 9. 5. 

Po snídani nás čekala Macocha a Punkevní jeskyně. Dolů jsme někteří sjeli lanovkou. Jeskyně jsou krásné místo, ale mě naprosto ohromilo, když jsme stáli na dně Macochy. neumím to moc popsat, ale jak by řekl Rákosníček, bylo to veliké ÁCH ... Včetně zjištění, kam sahala voda při povodních 2006. Cesta po Punkvě na lodičkách je už jen třešničkou na dortu. Pak nás (některé) lanovka hodila nahoru. Vzali jsme bágly a podle toho, co chtěl kdo vidět, vyrazil na cestu. Šla jsem s Mírou Vykydalem, vesele jsme povídali, v klidu sešli mimo značku, ale včas jsme na to přišli. Neuvěřitelně se vydařilo počasí. Přestože v noci slušně lilo, teď bylo sluníčko, okolo pole kvetoucí řepky a cestou do Šošůvky jsme objevili krásnou starou vápenku. Bylo jich v kraji vidět víc. Vesnička Šošůvka je maličká, byla téměř vylidněná, protože lidi zde musí jezdit za prací hodně daleko. Ceny v tomto kraji jasně vypovídají o tom, jak to tady s prací je. Ale Penzion Žralok byl krásný a útulný. Jen ta obsluha trochu vázla. Hodinu jsem čekala na topinku, a to jsme ještě netušili, jaký nervák to bude s večeří. Kuchař sice vařil skvěle, ale byl na to sám a rozhodně nezvýšil své pracovní tempo. Ale o hladu jsme nezůstali. Večer se hrálo a zpívalo. Teda, já se o to pokusila, ale nic moc. Hlasivky se bránily. Naštěstí už tu byla i Jiřka a tak musela nastoupit do první linie ona.

Sobota 10. 5.

Na mně si ráno nemoc vybrala svou daň, cítila jsem, že je mi znovu hůř a rozšířila jsem řady sanitního praporu. Před námi byly poslední jeskyně, Sloupsko-Šošůvské, podle mě ty nejhezčí. Okruhů je tam několik, prohlídka je skoro dvouhodinová, ale stojí za to. Když paní průvodkyně párkrát zhasla, snažila jsem si představit, jak tam asi bylo objevitelům, když hledali a najednou se ocitli ve tmě. V jednom takovém místě jsme byli vyzváni ke zpívání. Tak jsem to zkusila a zazpívala do prostoru velkého dómu a ozvěna byla tak velká, že jsem se slyšela. Byl to pro mě nový nečekaný zážitek. Z jeskyní naše cesta vedla na Rájec-Jestřebí. Ubytování na fotbalovém stadionu bylo o něco méně luxusní než u Žraloka, ale měli jsme střechu nad hlavou, celou Stezku nemuseli nosit spacák, a v noci opět pršelo. Nádherná tu byla koupelna, kde byla jedna sprcha a hadice ze zdi. Teplá voda tekla, sprchování bylo nakonec společné, takže houby zle. Večer vypukla oslava narozenin Karolíny, Áji a Alenky Soukalové. V této hospůdce se o nás starali, pivo nosili jako k ohni a měli pořád dobrou náladu.

Neděle  11. 5.

Vláček nás dopravil do Boskovic, protože na dopochodování to byl časově velký kus. Taky na závěru Stezky se počasí rozhodlo pro déšť, ale i tak byl závěr, který nachystala trasa 14 skvělý. Nás už tam mnoho nebylo, ale reprezentovali jsme dobře. Našli jsme cestou na vlak hospodu, kde sice nevařili, ale nevadilo jim, když jsme si přinesli hamburgry z blízkého bufáče. Ve vlaku byla snad ještě větší sranda než loni, fakt mě od smíchu všechno bolelo. Pavelek byl hvězdou večera a vína jsme měli dost, protože se včera večer zdaleka nevypilo to, co Alenka S. přivezla.

Tak tohle jsou moje dojmy ze Stezky, navzdory tomu, že mi nebylo dobře, jsem si ji užila, všem za to děkuju a nejvíc holkám, které celou akci naprosto perfektně zajistily.

 

Zapsala Mary