Detail článku "Meandry Botiče za vůní Karibiku"

 (neděle 23.října 2011)
Jakkoliv je většina sedmnáctkových akcí spojena s týráním těla, tentokrát šlo o ryze intelektuální až meditativní odpoledne a fyzický pohyb byl jen prostředkem k dosažení  nirvány (rumové).
Chronologicky vzato se některým podařilo dosáhnout prvního předstupně již v restauraci Karolina s výtečným Prazdrojem, neboť start se kvůli pozdním příchodům řady účastníků trochu oddálil. Nicméně nakonec jsme přece jen vyrazili do krásných a v Praze nečekaných koutů staré Hostivaře, kolem Botiče s mnoha vkusně zrekonstruovanými statky, mlýny a dalšími staveními. U každé pozoruhodnosti nás stručně obohatil o nové informace pečlivě připravený Michal Čakrt. Kontrapunkt útěšných domů, málo dotčené přírody a (post)komunistických paneláků na horizontu byl tak silný, že snad nebyl nikdo, kdo by si přál, aby se mlsným developerům podařilo prosadit jejich rejdy v jednom z mála volných území uvnitř Prahy.
Cesta volně plynula od Toulcova dvora k Trojmezí s neplánovanou delší pauzou u lužního lesíku v údolí, kde nějak zmizely dřevěné lávky, takže jsme museli podlézat plot. Čilejší z nás chtěli opustit prostor po vnitřní straně oplocení, žel opačným směrem, nezbylo než vyčkat jejich návratu. Kdo se divil, že v meandrech botiče může být kus nefalšovaného lužního lesa, nechť vezme na vědomí, že název Botič nemá nic společného s botami, ale se staročeským (možná spíš staroslovanským) výrazem botění, což znamená nabývání na objemu, rozvodňování.
Když jsme se opět všichni sešli, dosáhli jsme krátkým výšvihem horizontu, kde se z důvodů nepříznivého počasí nekonal pohled na Pražský hrad a další dominanty naší stověžaté. Pak už nás čekala jen cesta kolem Hamerského rybníku a zakrátko jsme dosáhli civilizace v podobě První pivní tramwaye na Bejčkově náměstí u konečné jedenáctky na Spořilově.  Ženy si bleskurychle vyjednaly exkurzi na pánském pisoáru, který proslul uměleckou výzdobou v podobě pubického ochlupení různých známých (?) žen. Po exkurzi se nesl jeden hlas „tak moje tam teda není“ leč citlivé ucho možná v některých případech zachytilo lehký smutek v hlase.
Mezitím už bylo vše připraveno, do otevřeného vozu staré tramvaje kupodivu netáhlo a po typickém zacinkání tramvajového zvonce, které mnozí z nás ještě pamatují, vypukla ochutnávka karibských rumíčků. Na připravených táccích přistálo 6 panáčků pečlivě vybraných druhů (vypadalo to trochu, jako když hrajeme Člověče nezlob se a všichni už mají figurky v domečku) a dostalo se nám „rumového“ výkladu přímo od spolumajitele a evidentního nadšence pana Jiřího Bejčka Stehlíčka.
V první lajně na naše chuťové pohárky zaútočila guyanská značka El Dorado s rumem ve věku batolecím, pubertálním a počínající zralosti, takže i naše volské tlamy dokázaly ocenit proces zrání k jemnosti, hladkosti a voňavosti. V druhé řadě připravené těžší váhy – guatemalská Botran Reserva, kolumbijský Dictator a finálový Zacapa 23 aňos z Guatemaly (i když my, nyní již znalci, víme, že nemusí jít čistě o rum starý 23 let) – hladily naše chuťové buňky tak, že jsme skončili s blahým vrněním. Mí osobní favorité: čísla 3, 5 a 6.
Pak už pokračovala volná zábava, konzumace chutných mňamek, pití méně obvyklých (a tedy v PPT úmyslně obvyklých) piv. Odcházel jsem před osmou a všichni se ještě chovali slušně. Má-li někdo z pozdější doby jiné zaznamenáníhodné poznatky, nechť přičiní doušku.

Dík Martině a Michalovi za příjemný půlden.
Na výzvu organizátora zapsal Zdeněk P.