Detail článku "Francie, Valmeinier - Valloire 2009"


23.1. až 1.2.2009
Výlet do Francie na sjezdovky s Pavlem Keprtou v posledním lednovém týdnu se už stal tradicí. Autobus naložený bagáží, jídlem a hlavně nepředstavitelným množstvím piva se s námi kodrcal Německem páteční nocí a zasněženým sobotním dopolednem Švýcarskem na západ a Francií pak na jih a východ, až do St. Michel de Maurienne (vzdáleného od Chambery takových 80 km na východ po dálnici na Turín). Tam nás odstavili místní policajti, nechali nasadit řetězy, a teprve pak nám dovolili stoupat po vlhké silnici vedoucí alpskými zasněženými stráněmi do vytouženého střediska Valmeinier. Jelikož autobusové parkoviště je umístěno hluboko pod městečkem a v městečku autobusy nesmí stát, stěhovali jsme veškerý materiál ručně, případně na zapůjčených vozíkách serpentinou skoro kilometr do našeho bydlení, odkud se autobus na parkovišti přímo pod námi jevil jako dětská hračka. Pak šla informace, že se někomu podařilo sehnat za 40,- € bagr, který je ochoten zbytek (asi 2/3 věcí) naložit do lžíce a přivézt. Vidět peky piv, krabice s bramborovou kaší, pytel brambor, svazky pórků a koulející se cibule ve lžíci bagru je opravdu zážitek.
Ráno jsme se probudili do bezmračného dne a s nadšením se vrhli do provozování lyžařského sportu. Slunce pálilo, sjezdovky byly upravené, jen francouzské pivo stálo 6,- €. No prostě z těch sedm dnů lyžování bylo hnusně jenom v úterý, kdy jsme se vrátili domů dřív, a polohnusně v pondělí, kdy nám ale počasí nebránilo v tom, abychom vychutnávali krásu lyžování. Zbytek dnů byla obloha od mraků vymetená a vysokohorské sluníčko opalovalo naše tvarohové tváře.
Francouzi pravděpodobně došli k závěru, že když nesněží, není třeba se přeskočit a upravovat všechny sjezdovky a když odněkud vypadne sem tam nějaký šutr na sjezdovku, tak to taky nevadí. Tenhle jejich free postoj tam někdo okomentoval slovy: „Francouzi jsou vlastně umytí Rusové.“
Ve čtvrtek jsme jeli na výlet do Val Thorens, odkud mám úžasnej zážitek ze sjetí zavřené černé. Při návratu do Orelle jsme totiž s Jeníkem a Zuzkou nějak omylem sjeli zase zpátky do Val Thorens, a pak už nám časový pres neumožnil hledat jinou cestu dolů.
A poslední úsměvnej zážitek je ten, že se Honzovi Maňákovi povedlo srazit ceduli, na které bylo napsáno „slow“ (francouzsky si to nepamatuju) a se Zuzkou ji pak asi čtvrt hodiny stavěli zpátky.
Domů jsem přivezla tři plechovkáče Smíchova, kořalka došla a koupené sýry už jsou také pryč.
Tak za rok znovu a rádi SLYŽ zapsala Lilka, protože od Pavla bychom se zápisu do kroniky asi nikdy nedočkali.

Po dohodě s Lilkou připojuju k jejímu zápisu pár úsměvů i já. Mirek.
V onom hnusném dni s mlhou jsem jel na lanovce s Francouzem, který mě oslovil ve své mateřštině. Omluvil jsem se z neznalosti jejich světového jazyka, načež pán spustil plynně anglicky. To už bylo lepší, takže jsem mu sdělil, odkud jsem a že se mi tady líbí. Až na to aktuální počasí. A dodal jsem otázku, zda zná předpověď na další den. Francouz hbitě odvětil: „Tomorrow better!“ Načež udělal delší dramatickou pomlku a nejistým hlasem dodal: „I hope.“
Nebo jsme před polednem přijeli na óbrzahrádku hospody uprostřed sjezdovky, kde vbrzku přišedšímu číšníkovi Zdenál sdělil: „Quatro cervezas grande, por favor.“ Mladík chvíli čuměl, pak opatrně položil kontrolní dotaz: „Big beer, yes?“ Po anglickém odsouhlasení a několika vyslechnutých slovech, pronesených mezi námi v češtině, Francouz vypjal hruď a s úsměvem pomalu vyslovil: „Velký pivo!“
Byla to týdenní radost, mě české pivo nezbylo, stejně tak kořalka a z těch sýrů máme v lednici poslední, který zatím střežíme jako relikvii.
LIŽ SI ŘIĎ, Mirek