Detail článku "67. Stezka - Česká Skalice"

Stezka 25. - 28. 9. 2025

 

Čtvrtek     

Za chladného počasí s příslibem deště jsme vyrazili z našich domovů na pochod. Sraz byl na hlavním nádraží pod tabulí s odjezdy, takových tabulí je tam ale nejméně šest. Všichni jsme stáli pod jednou, jen organizátor Pavel a Vykyš byli o patro výš. Jelo nás 13 seniorů a 3 plně platící. Lístky nám Pavel tentokrát koupil na správný den.  Ve vlaku proběhlo první šampíčko, které dodal šéf. 

Vlak měl zpoždění, takže jsme v České Skalici nestihli autobus do první objednané hospody. Jelikož pršelo, tak jsme si dali pivo hned v Sokolovně u nádraží - "tím jsme ještě nikdy nic nepokazili".

 

Bohužel lilo pořád a tak jsme vyrazili na první tři kilometry v dešti. V hospodě Na králíku ve Zblově bylo dobře, napojili jsme se i nakrmili a někteří měli i rakvičku se šlehačkou za dvacet korun. Zbytek cesty jsme dojeli dvěma mikrobusy, protože furt chcalo a chcalo. Jen Soňa se Šomim došli celou štreku do penzionu U Pešíků ve Stolíně po svých.

Večer byl výborný, večeře skvělá, hned první večer děkujeme Pavlovi za super výběr. 

 

Pátek

Po snídani se k nám (po mnoha letech) přidal Truhlík. Vyrazili jsme podél Stvolínského potoka směr Červená Hora. Díky deštivým dnům jsme viděli i Stvolínské vodopády a potok jsme museli devětkrát odvážně přebrodit. V hospodě U kapličky v Červené Hoře jsme se občerstvili (a potkali Čtyřku), pan vrchní byl vstřícný, přestože měl objednaných 26 jiných Stezkařů na dršťkovou polévku (byla to Devítka).

Po různě dlouhých trasách jsme všichni došli do Litboře, konkrétně do Moštárny, kde jsme ochutnali pálenku z černého rybízu, mošt a pivo. A obdivovali sbírku nástěnných hodin, z nichž naštěstí fungovaly jen čtvery.

V cílových Hořičkách jsme se ubytovali v penzionu Rogallo a přesunuli se do restaurace Na Hořičkách, kde se po večeři odehrála oslava Šomiho sedmdesátin. Zaplatil sud Prazdroje a navrch nás pohostil šampusem a kořalkou.

Hrálo se, zpívalo, tančilo a popíjelo. Vrcholem večera byl Zdenál, který předvedl tanec s tělovými balónky za vestičkou. Kolem půlnoci se začala nacvičovat polonéza, to už vrchol nebyl.

Při odchodu do penzionu nás zarazila naprostá tma, obec nemá veřejné osvětlení. 

 

Sobota

Po snídani Mary oznámila, že 22 důchodců vypilo 100 piv - "asi ňákej dobrej oddíl" ...

Zdenál si u obsluhy vyprosil 2 balónky v tělové barvě, které si přivázal na batoh a donesl až na zakončení, kde se s nimi k nadšení davu předvedl. Ale to vám popíše sám.

Po třech různě dlouhých trasách jsme došli do hospody Větrník ve Lhotě pod Hořičkami, kde jsme zkonstatovali, že tento kraj oplývá otevřenými hospodami, ve kterých se vaří.

Opět různými cestami jsme došli zbytek denní dávky do penzionu Viktorka v Ratibořicích.

 

zapsali Olina a Mirek 

 

Neděle   

Vzhledem k tomu, že sobotní večer skončil velmi předčasně, což bylo částečně dané bujarým pátečním večírkem a částečně naším stářím, tak jsme vstali čerství a mohli začít nacvičovat polonézu na závěrečný souboj tras.

Ovšem nejdříve jsme bouchli šampusy, které zbyly z velmi vydařené páteční oslavy Šomiho sedmdesátin. Podpořeni bublinkami a za vedení taneční instruktorky Pavlíny z Prahy (která málem přišla o hlasivky i nervy) jsme asi po hodině zvládli základní polonézový krok, který opravdu není nijak těžký.

Cesta z penzionu Viktorka (kde byla "výborná" a nezapomenutelná večeře) v Babiččině údolí do závěru v letním kině v České Skalici nebyla nijak dlouhá a tak jsme ji zvládli bez zastávky v hospodě.

To byla chyba, protože catering na závěru byl velmi mizerný a fronty nekonečné. Řešit se to dalo pouze metodou Keprta, tedy jít rovnou k výčepu. Prostě musím říct, že pořádající Třináctka se moc nevytáhla, kam se hrabala na náš catering v Třemošnici.

 

Závěr byl ve stylu Jiřinkových slavností. Každá trasa měla předvést něco z polonézy. Naše taneční vystoupení nacvičené ráno nebylo nijak převratné, ale vzhledem k pestrobarevným sukním, které si oblékli pánové, jsme jasně vynikali. Porota nás jako každý rok podrazila. Místo jasného prvního místa jsme byli až třetí, ale z 22 tras to jde, ne??

Za zmínku snad ještě stojí závěrečná návštěva hospody Tropical. Pavel opuštěn Pavlínou se rozhodl si vynahradit všechny kulinářské ústrky a objednal si tatarák, který, jak se ukázalo, byl nad jeho síly. Šomiho ani tak nezajímalo jídlo, jako servírka. Ta se mu pomstila a donesla takovou porci, že mu málem ujel vlak.

Do Prahy jsme dojeli skoro o půl hodiny dříve, což se stalo asi poprvé, co si pamatuji.

Ať žije 68. Stezka v roce 2026!

 

zapsal Zdenál

 

-----------------------------------------

 

Stezkové ohlasy

 

Přátelé a kamarádi, sice mě bolí celá Mary a leze na mě nějaká choroba, ale i tak velké díky za ty 4 dny plné smíchu a tance. To nevymyslíš a ničím nenahradíš. I po těch letech je to stále ryzí radost.

Mary

 

AHOJTE,     

v neděli v rychlíku na Plzeň jsem trošíčku dřímnul a někde v oblasti Zadní Třebaně mi do příjemných snů vtrhla Němcová Božena, za ruku vlekla Vrchlického Jaroslava, Božena prstem ukazovala na mě, Jaroslav kýval hlavou - no, a pak z mých snů zmizeli.

Anžto mívám skoro pořád v dosahu tužtičku a papír (kdyby se mi ves nu zdála čísla do sportky) a ze snové, téměř nečitelné mazanice so po obtížném usilovném přepisu objevil tenhle "sonet":

 

NÁCVIK RÁNO PŘI ŠAMPÍČKU

ZVLÁDLA PAVLA NA JEDNIČKU.

TAK JÍ PATŘÍ VELKÝ DÍK,

DO LATĚ NÁS POSTAVIT.

NENECHAT SE ZNECHUTIT,

K LADNÝM KROKůM PŘINUTIT.

STOVKY LIDÍ TLESKALY,

PŘÍDAVEK SI ŽÁDALY.

LEČ POROTA ZASLEPENÁ,

O ZLATO NÁS PŘIPRAVILA ...

 

Mějte se fajn, ať se vaše díla daří!

zapsal Petr P.

 

Po shlédnutí videa musím konstatovat výbornou nadčasovou choreografii a dále jasně čitelný rukopis tanečního historika, který se skupinou systematicky už 40 let pracuje. Božena by jistě uronila slzu dojetí, stejně jako já ...

zapsala Lenka Zavadilová