Detail článku "55. Stezka - Den třetí + čtvrtý 28.+29.9"

Sobota 28.9. 2013
Ráno na penziónu U kotle. Po veselém večírku se smutným koncem (došlo pivo) bylo ráno jako vymalované. Bohatá snídaně na vidličku a jelikož se pivo do rána neurodilo, odcházelo se z penziónu indivindy. Jako první vyrazila sekce „Milujeme kopce“  - Pavel Vyleta, Mary a Vykyš, doplněná horským záchranářem Járou Č.
Původně jsem chtěl vyrazit s nimi, ale pak jsem si uvědomil, že se budou courat, tak po dostatečném náskoku jsem v dobré víře nahodil batoh a vyrazil. Došel jsem je rychle, ještě za Horními Mísečkami, v nástupu na červenou do prvního kopečku. Cesta ubíhala klidně, málo turistu, hezký les, jenom občas bylo slyšet cezení skrze zuby silných individualit, co ten Jára je za hajzla, když sliboval vrstevnici a jde se furt do kopce.
Ale zvládli jsme to na jedničku a dorazili do prvního záchytného občerstvovacího bodu bufetu Rovinka. Vlezli jsme dovnitř, kde bylo zrovna prázdno, a hráli jsme přesilovku na obsluhu. Poručili jsme si jídlo – já polévku, klobásu, čaj, rum, pivo, Vykyš a Pavel V. po řízku, Mary polévku a Jára, aby nezdržoval, sekanou s bramborem. Systém fungoval jako šatna, po objednávce jsi dostal lísteček a byl jsi vyvolán. Jenže mezitím, dorazili do bufetu další hladoví – mladé rodinky (docela hezké maminky) a začali dělat frontu u okýnka. My šťastní jsme se dostali k talíři prakticky ihned a jenom dobrák Jára, který nechtěl se sekanou zdržovat, na to dojel. Mladá atraktivní blondýnka měla stejný nápad, a protože stála hned u výdeje, tak se šťastným úsměvem dosedla a dala se do jídla. My jsme vesele pojídali a jako správní dobráci si dobírali Járu, co že to má za minutku. Skutečně ji měl, po dvaceti minutách a významném postávání u okýnka se ji nakonec dočkal. Sice mu jako kompenzaci nabízeli malého panáka, ale to Jára hrdě odmítnul, že malé nepije.
Já se v bufetu vydováděl taky, protože potom co mi upadnul nůž, třikrát chleba, s kterým jsem vytřel i podlahu a ještě mi dobří kamarádi doporučovali vytřít na mokro polévkou a vyválet klobásku. Nevím čím, ale byl jsem prostě nějak slabší na ruce, asi těmi kopci.Za to jsem byl kolektivem odhlasován na zápis.
Potom jsme dorazili pod Žalý k infocentru a po červené došli do penziónu Pohlednička a to už je jiný zápis a jiný dobrák.
Neděle 29.9. 2013
Ráno na penziónu Pohlednička. Večírek byl skvostný... Alenka Svobodová, aspirantka krásného životního výročí (10.10. 2013), byla u této příležitosti jmenována ministryni zdravotnictví a v tomto duchu probíhal i večírek. (Ale to je jiný zápis a jiný autor).
Ráno bylo zase smutné, protože opět došel sud a tak po vynikající snídani na vidličku jsme žízniví vyrazili.
Sekce „Milujeme kopéce“, bez Járy, vyrazila jako první. Následoval je pan Kolega a do závěsu jsme se pustili já a Jára. Pana Kolegu jsme došli hned na prvním rozcestí, kde se stala osudná minela. Sekce „Milujeme kopce“ se perfektně srovnala s terénem a vyrazila směrem Křížovky. Já byl líný vytáhnout mapu a pod dojmem, že Horní Štěpánice jsou za rohem, jsem pana Kolegu a Járu mystifikoval tak, že jsme samozřejmě skončili v Dolních Štěpánicích. Po lokalizaci místa od domorodého jazyka, jsme byli nasměrování  správným směrem a jako odměnu jsme chytili ostrý výšlap do kopce.
Po jeho výšlapu jsme se dostali na modrou a po ní pohodově dorazili do Křížovky k místnímu fotbalovému hřišti. Za odměnu jsme zhlédli zahájení místního dívčího mače ve fotbale a k tomu se občerstvili pivem a klobásou.  A  protože každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, tak jako nosič oficiální vlajky jsem dorazil na zahájení s křížkem po funuse. Za to o mě beze mě (Mnichov 2013) jsem byl okamžitě odhlasován na zápis dne. Na ukončení pak proběhly soutěže:
Naše účast byla okrajníčková, protože nás bylo 5 a půl. Tím, že bylo větrno, tak se z našich 5 a půl zvedla sekce „Jdeme do Vrchlabí“ a vyrazila. ‚Ve Vrchlabí po hledání restaurace s tím správným pivem, kterou jsme stejně nenašli, skončili v místní pizzerii, kde jsme se vydatně posilnili před cestou zpátky.
Vlak byl již přistaven, našli jsme si svoje kupátko a v očekávání klimbající jízdy jsme se usadili. To jsme ale netušili, jakou srandu si nakonec užijeme. Krásně to zhrnula Mary v pondělním e-mailu, cituji:
Přátelé, kamarádi,
včerejší cesta domů ze Stezky byla fantastická. Fakt, že jedny dveře od vagonu přinesou tolik srandy a zábavy, mě uvedl v naprosté nadšení. Doma jsem se při líčení celé situace smála tak, že absolutně nebylo možné pochopit, co se vlastně stalo a máti to uzavřela větou, že bychom měli méně pít.....musela si myslet, že jsem na šrot.
Děkuji vám za tento úžasný zážitek, bránice mi bolí ještě dnes.
 Mary

Zapsal po odhlasování o mě beze mě
Pavelek
2.10. 2013